Tak už jsem doma

Měla jsem odjet s páníčky v sobotu, všichni jsme je očekávali, jenže oni si klidně nepřijeli. Už jsem si říkala, jestli si to třeba nerozmysleli a pak přišlo úterý a ejhle byli tu.

Přijeli nějakou zvláštní modrou krabicí se čtyřma kolama. Povídali si s mojí člověčí mámou, od které dostali spoustu věcí do mého nového domova a než jsem se stihla rozkoukat, naložili mě do té modré krabice a klidně si mě odváželi někam pryč. Nejdřív jsem trošku brečela, no aby ne, máma pryč, bráchové pryč a se mnou ti cizí dvojnožci... A jak jsme jeli dlouho! A pořád něco nového za oknem. Až nakonec přišla velká změna. Žádné stromy, žádné pole a samý obrovský krabice. To už jsem nebrečela, ale koukala na auta na domy na lidi na řeku a na všechno kolem, to už jsme byli v Praze.

Když jsme přijeli do mého nového domova, čekalo mě tam velké překvapení. A když říkám velké, tak myslím velkého ovčáka  jménem Arny. Ovčák to tedy je, ale prý z Německa a k tomu má ještě divnou barvu... Pěkně vyjukaně jsem na něj koukala, pak sem si našla vlastní boudu, je červená a má taky čtyři kola a hezky si pod ní zalezla. Arny na mě chvíli koukal, tak jsem mu rázným zavrčením dala najevo, že mě má nechat hezky rozkoukat. Potom už jsem si našla svůj pelíšek a vyčerpaně usnula. V noci mě někdo klidně vzbudil. Odnesli mě ven na trávu. Co vám budu povídat, nijak se mi ven nechtělo a těšila jsem se až si zase lehnu. Když už jsem byla venku, v klidu jem se vyčůrala a oni kolem mě běhali a chválili mě, jak kdybych předvedla kdovíco :-).

Tak jsem jim to vstávání oplatila. Vzbudila jsem j všechny v půl šesté a jak dnes už ví, je to moje bvyklá doba vstávání. Když tady celou dobu mluvím o nich, měla bych vám je asi líp popsat. Moje lidská rodina se skládá ze tří členů. Dva jsou už velcí, jmenují se Petr a Naďa a jedna je takové malé dvounohé štěně a ta se jmenuje Bára. Ještě je tu často její kamarád Honzík, taky štěně.